Вы шуміце, бярозы

(Э. Ханок — Н. Гілевіч)

Вы шуміце, шумiце
нада мною, бярозы,
калышыце, люляйце
свой напеў векавы;
а я лягу, прылягу
край гасцінца старога,
на духмяным пракосе
недаспелай травы.

А я лягу, прылягу
край гасцінца старога,
галавой на пагорак,
на высокі курган,
а стамлёныя рукі
вольна ўшыркі раскіну,
а нагамі – ў даліну,
хай накрые туман.

Вы шумiце, шумiце
нада мною, бярозы,
асыпайце, мілуйце
ціхай ласкай зямлю;
а я лягу, прылягу
край гасцінца старога,
я здарожыўся трохі,
я хвілінку пасплю.

Vi susuru, betuloj

(E. Ĥanok — N. Gileviĉ, tr. V. Melnikov)

Vi susuru kviete
super mi, ho betuloj,
milde lulu kaj benu
per eterna motiv’;
kaj mi kuŝos, ripozos
apud vojo malnova,
sur aroma herbejo,
sur la verda dekliv’.

Kaj mi kuŝos, ripozos
apud vojo malnova,
metos kapon al supro
de la alta tumul’,
kaj la manojn tutlacajn
disetendos mi larĝe,
kaj piedojn – en valon,
kovru ilin nebul’,

Vi susuru kviete
super mi, ho betuloj,
varman teron karesu
kun trankvila amsent’;
kaj mi kuŝos, ripozos
apud vojo malnova,
mi laciĝis vagadi,
venu dorm’ por moment’.